Jihlavské podzemí

Jihlavské podzemí je významnou historickou stavební památkou města. Co do rozsahu podzemního labyrintu přímo pod městskou zástavbou je po Znojmu druhým největším podzemím na území naší republiky. Jeho celková délka činí 25 km a zaujímá plochu 50 000 m².

Chodby jsou raženy ve skále v několika podlažích. Nacházejí se téměř pod všemi objekty historického jádra města. Sklepní prostory, nacházející se 2–4 m pod povrchem tvoří první podzemní podlaží, z něhož lze sestoupit do podlaží druhého, do hloubky 4–6 m. Pod některými objekty je v hloubce 8–12 m raženo i podlaží třetí.

První podlaží bylo raženo v průběhu 14. století, druhé a třetí pak ve století šestnáctém. V 17. století došlo ke zpevnění některých chodeb cihlovou podezdívkou a jednotlivé úseky byly propojeny krátkými spojovacími chodbami. Podzemní chodby jsou široké 0,8–2,5 m a vysoké 1,2–3,5 m.

Středem podlahy byl v minulosti veden odtokový žlábek, který odváděl veškerou podzemní i prosakující povrchovou vodu, gravitačně mimo podzemní chodby, nebo se voda kumulovala v jímkách hloubených v podlahách níže položených podzemních chodeb. Zde se nahromaděná voda částečně vsakovala do podloží, nebo byla dále využívána. Podzemní prostory byly odvětrávány ventilačními šachtami vedoucími z podzemí na povrch. Na mnoha místech lze podzemními chodbami dojít k podzemním studnám. Kromě hlavních průchozích chodeb byly v podzemí štoly široké 0,6–0,7 m a vysoké 1,0–1,7 m, které tvořily středověkou městskou kanalizaci. Na mnoha místech plní kanalizační štoly funkci dodnes – jsou samozřejmě zpevněny a napojeny na kanalizaci novou.

O příčinách vzniku jihlavského podzemí kolovaly různé domněnky. Dlouho se historikové domnívali, že podzemní chodby jsou zbytky starých stříbrných dolů. Jiní tvrdili, že podzemní chodby byly raženy pro vojenské účely. Současní historikové se domnívají, že podzemní chodby vděčí za svůj vznik hospodářským důvodům. Jihlava ležela na důležité křižovatce středověkých obchodních cest, a tak v době, kdy význam těžby stříbra poklesl, začal se ve městě prudce rozvíjet obchod a řemesla. Kupci a řemeslníci si pro uskladnění svého zboží a výrobků rozšiřovali stávající sklepy, na jejichž prohlubování pracovali zkušení jihlavští horníci.

Počátkem 18. století přestalo být podzemí využíváno v dřívějším rozsahu, koncem 18. století byla dokonce část skladovacích chodeb přeměněna na štoly kanalizační. V 19. století při budování vodovodů, plynofikaci a výstavbě nových domů bylo mnoho chodeb zasypáno sutinami. Za německé okupace byla potom část chodeb upravena jako protiletecké kryty. Po válce nebyl zpočátku o podzemí zájem, až v roce 1957 byl asi jeden kilometr chodeb zpřístupněn veřejnosti.

V 60. letech byly téměř všechny chodby zpevněny betonovou krustou, podzemí bylo vyčištěno a obnovil se středověký odvodňovací systém. Sanací se profil některých chodeb snížil, pouze zpřístupněný úsek byl ponechán v původním stavu. V roce 1969 bylo podzemí pro veřejnost uzavřeno a prohlídky v něm byly obnoveny až v roce 1991. Při úpravách povrchu náměstí a ulic byla v minulosti zaslepena většina ventilačních šachet, což způsobuje zvýšenou vlhkost vzduchu v podzemí. Teplota se v něm pohybuje mezi 8 a 12 °C.

V roce 1978 zde byla amatérskými speleology objevena tzv. "svítící chodba". Stěny chodby jsou pokryty bělavým povlakem, který po předchozím nasvícení zelenkavě světélkuje. Chodba se nachází asi 11 metrů pod povrchem země, široká je 2,1 m, vysoká 2,9 m a je největší raritou jihlavského podzemí. Dlouho se vedly domněnky o příčině světélkování, nakonec bylo zjištěno, že jde o nátěr z barytu a wurtzitu. Tento typ wurtzitu patří mezi silné luminofory, byl uměle vyráběn pod názvem Sidotovo blejno. Baryt přimíchávali nacisté za druhé světové války jako plnidlo do lacinějších druhů uměle vyrobených luminoforů. Do této kategorie spadá i výrobek firmy IG Farben Leverkusen s názvem Lichtgelb. Tato barva byla za protektorátu v běžném prodeji a často ji využívali ke značení cest k objektům sloužícím jako protiletadlová ochrana, neboť byla vidět i ve tmě při výpadcích elektrického proudu. Nejasností zůstává ovšem období, kdy k nátěru došlo. Předpokládá se, že během druhé světové války, kdy část katakomb sloužila jako protiletecký kryt, či podzemí mohli využívat nacisté k pokusům se svítivostí této látky.

Další zajímavostí je výklenek, který se nachází na okraji svítící chodby ve skalnaté stěně. Prochází tudy geologický zlom a připomíná gotickou bránu. Senzibilové popisují, že zde cítí proud zlé, negativní energie proudící z výklenku příčně chodbou. Povídá se, že je to brána do jiné reality. Právě odtud dle výpovědí návštěvníků přicházejí a zde opět mizí přízraky a stíny.