Bývalé záložní velitelské stanoviště 10. letecké armády

Bývalé záložní velitelské stanoviště 10. letecké armády (VÚ 5625) leží necelých 30 kilometrů od Plzně. Na první pohled areál vypadá jako rekreační středisko. Bylo to však jen maskování pro přísně utajovaný podzemní bunkr, ze kterého by byl řízen letecký úder proti Západnímu Německu.

V padesátých letech si vytipuje zdejší údolí ČSLA jako jednu z možných lokalit pro výstavbu zodolněného velitelského stanoviště. V roce 1957 se poprvé objevuje zmínka o VÚ 5625. I když se oficiálně jednalo o pobočku Ústředního zdravotnického skladu Bystřice pod Hostýnem, rozhodně nešlo o nějaký obyčejný útvar. Velitelské stanoviště zde měla 10. letecká armáda, která byla hlavní leteckou silou celého československého frontu.

Na útvaru probíhala od roku 1970 neustálá stavební činnost. Během 12 let se postavila patrová budova štábu, přestavěla rota, vznikly různé přízemní sklady a budova stálých operačních důstojníků (SOD). V areálu platila přísná bezpečnostní pravidla pro pohyb osob. Byly zde patníky opatřené žárovkou, jejich vypínače byly umístěny vždy na začátku a na konci cesty. Každý, kdo v noci na tuhle cestu vstoupil, musel stráž upozornit na svoji přítomnost právě rozsvícením patníků. Pokud náhodou zapomněl, mohl být jako narušitel zastřelen.

Samotný podzemní komplex, který ve vojenských plánech nesl označení S-6, tvoří celkem tři hlavní tunely, z nich odbočuje několik tunelů menších. Vnitřně je prostor rozdělen do několika sekcí, které bylo možné uzavřít. Vchodové části do objektu a část okolo studny jsou vystavěny z monolitického betonu. Vnitřek bunkru je poskládán z prefabrikátů. Kde bylo nízké, případně porušené nadloží, dávaly se prefabrikáty na srub, jeden vedle druhého, vznikla tak rovná chodba bez pilířů. Čím byla kvalita nadloží lepší (stabilnější) se pilíře ubíraly a pažilo se mezi nimi betonovými deskami. Pod celým objektem se nachází sanační jímka pro zachytávání proniklé vody.

Hlavní vstup do objektu se nacházel v budově SOD, ten byl však před odchodem naší armády pečlivě zazděn. Krom hlavního vchodu měl objekt ještě jeden technický vstup a jeden nouzový východ. Součástí každého vchodu byla i tlaková jímka pro rozptýlení tlakové vlny a filtroventilační jednotka. Jejich rozmístění k jednotlivým vchodům by v praxi znamenalo, že by byl objekt funkční, i kdyby byla náhodou jedna jeho část poškozena. Z tohoto důvodu byl také objekt rozdělený na sekce, které byly vzduchotěsně uzavíratelné.

Největší část objektu je však tvořena mapovými sály a planžety, kde se zakreslovaly pozice letadel. Nedílnou součástí všech pracovišť jsou i stanoviště pro spojaře. Centrem objektu je samozřejmě sál bojového velení. Pro koordinaci útoku bylo nutné znát i aktuální povětrnostní podmínky, proto je součástí podzemního pracoviště i pracoviště meteorologické služby.

V podzemí se udržovala pohotovost 24/7. Důstojníci, kteří sem jezdili nacvičovat případný letecký útok na západ, jezdili do areálu autobusy se zatměnými skly. Cvičení probíhalo v z důvodů utajení v nočních hodinách, aby nebyly vidět vysouvací antény na příjem signálu.

Se sametovou revolucí přišla výrazná změna v koncepci armády. Poprvé za čtyřicet let se v našich válečných plánech nepočítalo s útokem na nepřítele, ale pouze s obranou a strategické letectvo ztratilo smysl. Zdejší útvar se stal logicky zbytečným, byl zrušen v roce 1992. Armáda areál definitivně opustila v roce 1996.

V současné době areál vlastní obec Pláně. Areál i vstup do podzemí je zabezpečen a není veřejnosti přístupný.